Get Adobe Flash player

Jiří Janků bloguje 4: Libeň versus graffiti & tagy

I když  už v Praze neprožíváme sprejerský boom jako na přelomu tisíciletí, stále jsou tato“díla“ všudypřítomná a jednou za čas se obnovují. Nepříjemnou pravdou je, že se tak děje i na  nových nebo zrekonstruovaných budovách,ušetřeny ovšem nejsou ani jakékoli jiné objekty, které se na ulicích vyskytují v hojnějším počtu...

 

Někdy minulý týden jsem si při čtení jednoho článku  o graffiti vlastně uvědomil, že ho již na ulicích nevnímám tak intenzivně jako v minulosti. Jedním z důvodů je určitě to, že se na ně člověk dívá už tak dlouho, že je mozek začne jednoduše ignorovat. Druhým pak, jak jsem se dozvěděl, že sprejování velkých, výrazných a časově náročných (tedy pro sprejera nebezpečných) barevných obrazců ustoupilo do pozadí a většina pouličních „umělců“ už pouze „taguje“. Tagy jsou jakési osobní zkratky nebo přezdívky a na fasádách, lavičkách a dveřích se tak vlastně objevují rychlé autogramy. Takže žádná intelektuální sdělení příštím generacím, jenom podpisy, a to ještě pro nás, normální Pražany, povětšinou nečitelné.

 

Dnes jsem se tedy rozhodl, že odložím ony brýle rutiny, které spoustě z nás umožňují čmáranice v ulicích přehlížet, a cestou na oběd se pokusím zdokumentovat všechny, které potkám. Moje cesta investigativního fotografa začínala ve 12:00 před vchodem do Libeňského zámku a měla končit zhruba po 300 metrech chůze ve 12:05 v ulici Na Hrázi. Můj plán byl takový, že kdykoli uvidím nějaké graffiti, vytáhnu mobilní telefon a vyfotím ho.

 

No, nakonec se mi cesta protáhla z pěti minut cirka na patnáct, protože jsem se bohužel musel kvůli focení zastavovat co dva metry a poměrem počtu snímků ku krokům jsem se přinejmenším vyrovnal turistům okupujícím Staroměstské náměstí. Mobil jsem tak už ani nedával po focení zpět do kapsy a foto mód zůstával permanentně zapnutý. Z výsledků tedy nadšen nejsem, protože graffiti a tagy shlížejí ze skoro každého domu, a to občas z míst, kam se snad ani nedá normálními silami dostat.

 

My na radnici se samozřejmě proti sprejerům snažíme bojovat všemi možnými i nemožnými prostředky, a to i ve spolupráci s policií, ale je to tak trochu boj s větrnými mlýny, protože na zničení omítky stačí „pisálkovi“ několikavteřinový okamžik a zpětná  dohledatelnost každého takového uličníka jednoduše není možná. Ať tak nebo tak, v současnosti jde bohužel sprejerství a potažmo jakékoliv vandalství ruku v ruce s velkoměsty všude na světě, a nezbývá tedy než doufat, že si brzy naši mladí umělci uvědomí, že ničí město hlavně sami sobě. Přeci jenom, možná jsem naivní, ale nevěřím tomu, že oko, i když sprejerské, více ocení počmáraný secesní dům, než-li čistý.